Gotická závrať v barokním hávu...

Kostel svatého Jakuba se od většiny pražských barokních staveb odlišuje zvláštní prostotou. Strohé průčelí s jednoduchými okny a strmou sebevědomou věží jako by už zdálky symbolizovalo odstup od pomíjivosti světa a jeho běžných starostí. Avšak pokud do něj návštěvník vstoupí, otevře se mu jiný a zcela nečekaný svět – překvapivě vysoký prostor zalitý barvami a tlumeným světlem, evokující mystickou atmosféru kostelů v jižní Itálii.

Minoritský kostel svatého Jakuba byl založen na sklonku 13. století. Jako první byl postaven presbytář, který svou výškou 30 metrů patřil k nejodvážnějším raně gotickým stavbám v Praze. Na presbytář navázalo trojlodí, postavené v průběhu 14. století. Během husitských válek kostel unikl zničení a byl tak až do sklonku 17. století uchován ve své původní gotické podobě. Vše změnil rok 1689, kdy v Praze vypukl tzv. francouzský požár, který záměrně založili žháři najatí agenty Ludvíka XIV. a který ze všech pražských staveb poškodil nejvíce právě svatojakubský kostel. Během požáru se zřítil hlavní štít, vysoké klenby i veškeré bohaté zařízení kostela. Obnova započala hned po požáru a nový kostel byl vysvěcen již roku 1702. Současná podoba kostela pochází právě z tohoto období, i když výškou i nebývalou délkou dnešní bazilika svatého Jakuba Většího stále v principu evokuje původní gotickou svatyni.

Těžištěm nového kostela se stala umělecká výzdoba. Nad portály kostela vystupují mimořádně plastické reliéfy – ve víru oblak a andělských křídel se vznášejí světci, jejichž pohledy vás přitahují a přirozeně vedou do nitra chrámu. V interiéru je řada pozoruhodných oltářů, avšak nejvýznamnějším prvkem je zde bezesporu náhrobek Vratislava z Mitrovic s vynikající sochařskou výzdobou Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa. Poněkud morbidní připomínkou barokního světa je uschlá lidská ruka, zavěšená na vstupní stěně kostela. Dle legendy patřila zloději, který se pokusil ukrást sochu Panny Marie; ta ho však pevně sevřela a zloděj mohl být předán katovi.